1. Když jsem potkal toho samopalníka na konci cesty... Ten mě poslal tímhle směrem. Tady končila i pouštní úvozovka. Dál vedly jen vyježděné koleje od náklaďáků... a snad každý jiným směrem.
2. Když jsem se radši vrátil na rozcestí (kniha str. 26) a pokoušel se nějak vymyslet kudy, ale nikde nikdo. Směr podle kompasu byl jasný, ale mně se stejně nechtělo zpátky k těm dveřím. Najednou cítím, že z dálky sem něco jede. Jedu tedy naproti, optám se... Když zastavím a sklápím stojan, tak ten mercedes (na dálku jsem to nerozeznal), zastavuje taky. Je to starý piáno, matně zelený, plný chlapů v zelenejch vojenskejch bundách, s těma šátkama na hlavě a s tmavejma brejlema... Je to jak z filmu o Palestině... Já dostal strach, fakt strach... Ještě ani úplně nestáli a ten vzadu otevíral dveře... Zahlíd jsem hlaveň samopalu a to stačilo... Policajt zpátky, plnej kotel a pryč... než se otočí, snad získám nějakej náskok.... Rvu za to, čumím furt do zrcátek... Odbočit není kam... Sjet ze silnice by znamenalo rozsekat se o první šutr a že jich tu bylo... Ujížděl jsem dobře půl hodiny, za mnou nejel nikdo... Asi jsem byl moc vyplašenej... Zastavím, zapálím si a pořád koukám tím směrem, odkud jsem si myslel, že by mohli přijet...
3. Jsem u nich skončil, když jsem stopnul další auto, ty mi řekli, ať jedu za nima. No a jeli jsme tudy, kde už jsem to dobře znal, odbočili jsme tam, kam mi poslal samopalník a zastavili asi 500m od těhlech dveří... Už se stmívalo, chlapíci mi ukázali cestu a odbočili, když jsem se začal dohadovat, začali být docela nevrlí, jeden z nich mi začal ukazovat brokovnici, tý jsem si ani předtím nevšim... Zůstal jsem tam sám, tma padala rychle... Tak jsem zas zastavil u těch dveří a přemýšlel, co dál... Kompas říkal "jeď tudy", jedny z kolejí od náklaďáku tudy vedou... už je jasný, že dneska spím venku v poušti a kde jsem, fakt vlastně nevím.... No co, něco se stane, vyjíždím, je ještě trochu vidět, hlavně chci pryč tady od těch dveří...
Žádné komentáře:
Okomentovat