Ten kluk mluvil srdcem

Je asi měsíc po největších nepokojích v Teheránu, ale na ulici ve všech městech jsou nějaké dozvuky. Tohle byl knihkupec, který měl celý svůj obchod v několika bednách a stanu. Nechtěl, abych ho fotografoval, respektoval jsem to. Po nějaké době jsem šel zas kolem a tenhle chlapík tam něco vyprávěl snad 50ti lidem. Vůbec jsem mu nerozuměl, mluvil persky, ale bylo cítit, že mluví srdcem.
Nebyla to ta vášeň revolucionáře, co chce všechno steré zničit, aby postavil nové. Byla to řeč člověka, který mluví za sebe, za svoji budoucnost.
Pozorně naslouchal lidem, kteří na něj reagovali. I oni byli kultivovaní, žádní křiklouni. Byl to dialog, porovnávání názorů, ne přesvědčování. Přidal jsem se do hloučku a sledoval neverbální komunikaci a poslouchal ten zvláštní jazyk. Lidé mi umožňovali, abych se dostal až do první řady, přestože jsem jim vysvětloval, že mu vůbec nerozumím.
Jeden chlapík mi začal překládat do angličtiny to, co říká. Bylo to o svobodě se rozhodnout, o tom mít odpovědnost za sebe a svoji rodinu, cestovat a poznávat svět, přijmout a odmítnout to, co svět nabízí. Když skončil, lidé mu tleskali a děkovali. Taky jsem mu skrze společníka poděkoval za to, jak "mluvil srdcem". Usmál se, požádal mi o fotografii. Vyměnili jsme si kontakty, kdyby prý jednou mohl cestovat, rád by se ještě se mnou potkal... Tuhle fotografii jsem mu pak poslal, prý byla otištěna v místních novinách...