Co ne, nějak se vyřeší. Kontrola dokladů... A peníze, celá hotovost s sebou, žádný šeky, žádný karty - mimo Evropu jsou k ničemu. Jo ty jsem do kufrů neuklidil, ale nechce se mi teď zas všechno vyndavat... Taky ty pytlíky s rozdělenejma eurama a dolarama na hromádky prostě strčím do tašky v kufru, dám to do "schovávačky" potom. Nezdá se to, ale zabralo tohle všechno ještě skoro celej den a z odjezdu ráno je odjezd v podvečer.
Už si nepamatuju jak, ale zjistil jsem, že jsem doma nechal "speciál klíč" na falešný dno, kam jsme měl v plánu ukládat peníze :) Tak první pumpa, volání domů... Strašně nerad se někam vracím. Přivezou mi ten zázrak na pumpu a to trapný ticho před odjezdem má druhé, ale úplně stejné, dějství. Rychle dopiju kafe v kelímku a pryč. Začíná pršet a já si všim, že povolil speciální zip na velkým BMW bagu. Kašlu na to, stejně se stavím u kluků Touratechu, třeba si tam dá říct.
Zastávka u kluků v Touratechu, srandičky
a vzpomínky Milana na to, jak jsem se opozdil o 2 hodiny (blouděním a hlavně tím, že jsem byl jinde, než jsem měl být, vlastně jsem si myslel, že jsem na správným místě :) Milanova otázka: "Tak kam?" Tím dostala úplně jiný smysl. A moje odpověď: "Když to půjde, tak do západní Číny", vzbudila docela slušný veselí.
Kluci mi vyřešili problém s bagem tím, že mi věnovali bag Touratech, kterýmu podobný problém díky konstrukci nehrozí. Žlutej, svítivej, slouží do teď. Pak mi ještě přibalili další víno v prášku, když tam mám slavit tu 50tku. Lepení a přání dobrý cesty.
Venku už je tma a leje. A mě začínaj bolet zuby. Ne moc, ale začínaj. Kolem Jihlavy už jsem durch, do návleků mi někudy zateklo, boty jsem nenapustil. Vracet se kvůli tomu nebudu, nic by se nestalo, mám na to 100 dnů, ale prostě se nerad vracím...
Podobný situace byly na programu skoro každej den. Vždycky se něco stalo, vždycky bylo něco v nepořádku... naučil jsem se to brát jak to je... řešit to, jak můžu a... něco se stane. Není to, myslím nějaká pasivita nebo odevzdanost, je to prostě pohyb v tom, co jde "tady a teď"reálně udělat. A ty zuby? Nebylo to tak strašný... i když bolest stoupala, dalo se to zvládat. Prostě jsem ujížděl hodiny a hodiny dál a dál a soustředil se na jízdu místo na zuby a měl prostě kliku, že to nebylo nic vážnýho. Kdyby, co bych moh dělat jinýho, než někde zastavit, třeba u policajtů si nechat poradit, kde je zubař a něco by se stalo, tak proč se tím trápit, zuby uměj trhat všude :)
Takový "fakt zkoužky" tohohle přístupu, kterej se nakonec vždycky osvědčil, bylo zadržení v Sýrii, potyčka s mladíky v Íránu, vlastně i ta nehoda v Pamíru... vždycky se dá udělat víc, než si dovedem představit, když se musí...
Další důležitá zkušenost, možná je jen moje, možná nepřenositelná... ale vždycky se mi podařilo potkat člověka, který mi nezištně pomoh... a těmhle anonymním obyčejným lidem fakt dík... bez nich by to bylo o hodně složitější... ale stejně by to nakonec nějak dopadlo...
Žádné komentáře:
Okomentovat