Západ - Východ proč?

Vlastně je to útěk, první dny jen ujíždím a ujíždím, jako by mi za zadkem hořelo... Vlastně to byl hlavní záměr prostě jet, jet, jet dál na Východ, pak se v Západní Číně otočit a jet a jet zas na Západ :)
Na Východ je největší prostor, ale vždycky mi to i lákalo. Mám už nějak plný zuby toho všeho pohodlí, toho všeho shonu za věcma, který nepotřebujem, tý nalejvárny od médií. Chci být sám, bez TV, dokonce bez muziky, kterou bych se vracel domů. V PC mám nějakou muziku, ale tu jsem si nikdy nepustil, jen jsem ji směnil za Kurdský jazz :)
Malý problém v Bulharsku - ztracený pojistný šroub předního kola mi to jen potvrdil. Nejdřív jsem zkoušel někoho stopnout a požádat o nějaký ten šroub... nikdo mi nazastavil. Když jsem oslovil lidi na pumpě, dělali, že mi neslyší. Pak jsem konečně stopnul nějakýho kluka s odtahovkou, ten by šroub mohl mít - neměl. Nakonec jsem šroub našel u držáků kanistrů, sám vymontoval, namontoval do vidlice a ten kluk jen okouněl okolo. Pak natáh ruku a chtěl 20 dolarů... koukal jsem na něj asi divně, tak to snížil na 10, prý jsem si ho stopnul...
Uháním tedy dál. Po prvním odpočinku na zemi u rozpadlýho kláštera v Turecku, a opravdu příjemném setkání s místními, jsem už zas trochu v cajku, už nejsem přednasranej na naší kulturu, ale pořád mi to tu připomíná víc Řecko než Orient. Cannacale, tady se musím na druhou stranu dostat trajektem, tady už to vypadá jako míchání kultur :)) Naši turisté v Troji mi zas trochu vrátili do reality, jsme jací jsme... nebo já byl moc naštvanej a ještě se mi povedlo potkávat ten typ turistů, co musí hulákat, neustále něco komentovat, hlavně "tu hroznou úroveň těh druhých", čím si asi honí triko, že si ušetřili na dovolenou, nevím.
Pryč na Východ. Našel jsem tam, co jsem hledal. Fajn lidi. Lidi, co se zajímali o druhý, co byli zvědaví, jak je u nás, co se snažili najít způsob, jak spolu komunikovat, když nám došla slova. Lidi, co byli ochotní pomoci tak, jak jen mohli. Nebyli takoví všichni, ale naprostá většina ano.
Lidi, kteří neměli naše možnosti, přesto v rámci svých možností pro vás udělali všechno. Za jediné, za otevřenost, respekt a úctu k tomu, jak žijí.
Jednoduché věci jako "Dobrý den, děkuju a nashledanou" otevíraly dveře. Oni opláceli stejným způsobem. Svým opravdovým zájmem, otevřeností, respektem, pomocnou rukou, pohoštěním, nabídkou ubytování, pomocí v komunikaci s jinými místními.
Takhle si je dodnes vybavuju, občas to i odzkouším u těch, co žijou tady, jestli jsme je dokázali změnit. I tady mi to funguje :)
Když jsem v Praze a jen trochu to jde, stavím se v jednoduché Kurdské restauraci, vždycky tam mám dojem, že jsem u přátel a to si dám čaj, zapálím doutník a dělám si svoje poznámky...
Když jdu Kladnem, skočím na kávu do malého Tureckého bistra, zas ten samý pocit, jsou to příjemní lidé. Jen doufám, že je naše kultura, kterou se tam snažíme všemi prostředky exportovat, je jednou nesemele jako nás...
Včera jsem po 20ti letech jel vlakem... lidé se ani nepozdraví, ani nepožádají, aby mohli projít, prostě se protlačí... ani se na sebe jen tak neusmějou... vždyť tu spolu budou několik hodin...