Po technický stránce to vlastně jednoduchý je. Hrubý plán cesty, protože lovit někde na webu jak dlouho kdo kam jel, odhadovat, jestli to zvládnu taky... to mi fakt nebaví.
Pohled pomalu na globus, místa, který mi nějak zajímají. Ty určí hlavní směr. Pak kouknout, co ještě je v tom směru zajímavý. K tomu dohledat pár informací na webu.
Nejsem lovec památek a tohle neměla být turistika, tohle měla být "cesta samoty"... Prostě jet a jet a jet a něco se stane. A to, co se stane, buď zvládnu
nebo nezvládnu. Z toho vyjde, jaká víza a papíry potřebuju. Něco dokážu sám, třeba víza Írán, Sýrie... Na něco najdu lidi, co umí Rusko, Uzbekistán a další. Něco dodělám na místě, třeba tranzitní víza do Turkmenistánu. Taky nemám rád moc plánování dopředu, takže tohle se zrelizovalo asi za 6 týdnů... S tím, že některá víza musí za mnou ve druhém pasu.
Ta druhá strana mince je najít si tři měsíce času. To mám taky prostě kliku, mám firmu na vzdělávání a to je sezónní, takže půlka červa až půlka září je mrtvá sezóna. Peníze - těžko se odhadují. Já nemusím mít žádný přepych, takže cesta minima a nějaké rezervy doma, kdyby. Spíš je problém převážení celé hotovosti s sebou.
Pak dát dopořádku věci, kdyby se stal největší malér... To už byl jeden z těch složitějších úkolů. Komu, co, jak... Zkusit si představit, co se stane, když udělám rozhodnutí, která by se v případě potřeby už nedala měnit, ale na druhou stranu, proč by mi z toho měla tolik bolet hlava. Sestřelit mi může někdo z motorky i tady a co s tím ve skutečnosti nadělám, na co z toho mám doopravdy vliv... Museli by si poradit, tak jsem to zařídil, jak nejlíp jsem uměl a něco se stane.... Mě by z toho už bolet hlava neměla.
To nejtěžší je asi domluvit se nějak rozumně doma. Malý prcek - v tý době 2 roky, partnerka... ty dospělý děti, to už vidí jinak, ale tohle je fakt těžký.
Nakonec partnerka to zvládla. Ne, že by jásala, ale vzala to asi tak, že stejně mi nezastaví. Pro mě to byl odjezd s otevřeným koncem, je to zkušenost nejen pro mě, ale pro všechny. Sám - sami 3 měsíce - 100 dnů... to si asi každý rovná v hlavě, bohužel kolem moc lidí s tou zkušeností není a stejně rady a doporučení jsou na nic, protože, co neprožiješ, tomu nerozumíš a ještě je ten prožitek tak jedinečný, že se asi nedá nikomu nic doporučovat.
Malej prcek je nadšenej, jako všechny děti, ze všeho, co se kolem děje. A to, že odjedu a na jak dlouho, je úplně mimo jeho schopnost vnímání. Pro mě to ale bylo asi nejtěžší. Co když...
Přesto jsem odjel. Dopadlo to všechno, jak to dopadlo. Jen pro toho prcka jsem několik hodin po příjezdu, byl asi úplně už někdo cizí. No vlastně skoro všem, i když se všichni snažili to nedávat najevo.
Dneska si tenhle prcek hraje na cestovatele, nejoblíbenější DVD jsou záběry z Dakaru, cestuje podle atlasu a buzoly, a to je fakt legrační, když si stanoví azimut za křeslo do Pamíru...
A mohlo to bejt všechno úplně jinak... Jak, to nikdo neví... To je na podobných akcích asi to nejlepší... nedají se dopředu předpovědět :)
Žádné komentáře:
Okomentovat