Ztratit se je snadný, najít se bývá těžší

Ztratil jsem se, ztratil. GPS jde použít maximálně jako kompas, ten nepotřebuje směr znám, ale vůbec netuším, jestli je tam nějaká cesta, po který bych já dokázal jet. Byl to den, kdy se fakt nevedlo, zadržení, ty dveře, samopalník, zelený mercedes plnej chlapů se samopalama, pak mi furt posílali všichni sem. Něco jako "Jdi k čertu" (nevím, jestli Islám má nějaký čerty). Teď už padá noc rychle, zatraceně rychle. Všechny cesty skončily velikánským shlukem, ale žádná z nich nepokračovala směrem, kterým bych potřeboval. Nejdřív jsem byl v pohodě, vodu, čaj a nějaký jídlo mám, přespím a ráno moudřejší večera. To jsem si myslel ze začátku, když jsem slez z motorky, ale než jsem dokouřil, bylo všechno jinak. Blbej pocit. Tak tomu říkám, když mám docela obyčejnej
fyzickej strach.
Blbej pocit z tý rychle padající tmy, z toho úmornýho vedra, z těch děr všude kolem, co se objeví na poslední chvíli. Přespat tady není problém. Čaj si odpustím, aby nebylo vidět odnikud, že tu jsem, ale...
Tohle ale nesnáším. Jel bych zas klidně celou noc, jen cejtím, že musím pryč. Přistih jsem se, že i cigáro schovávám jak pubeták do dlaně, když nechce, aby někdo viděl, že kouří. Tomu jsem se trochu zasmál, ale byl to takovej ten útrpnej smích.
Najednou jsem se zakoukal do dálky. Hvězda, tam svítí hvězda. Je veliká, chvilku mi trvá, než mi dojde, co vlastně vidím. Je to zas ta vybydlená celnice s rukama otištěnejma na stěně. Teď je to pro mě jedinej orientační bod, kde by mohla být i cesta, po který bych moh z tohohle začarovanýho místa zmizet.
Je to jasný, nastartuju a jedu, nevím kudy, nic z toho nepoznávám, nevím jestli jsem už jel po týhle, nebo úplně jiný cestě, ale už vím, kam jedu. Karta se obrátila, od toho, od čeho jsem utíkal, k tomu se teď vracím s nadějí, že se dostanu tam, kam chci.
Myslel jsem si, že projedu nejrychlejc, jak to jen půjde. Ne, zastavil jsem. Slez z motorky. Udělal tuhle fotku. Ten barák vypadal za tmy ještě hůř než za světla. Nebyly tu už ty veliký světle šedivý mochy, teď tady bylo něco jako světlušky, taky velký. Mně připadaly velký. Neodolal jsem a dal si cigáro, opatrně, ale dal jsem si ho.  I ta tma byla divná, takový divný, skoro černý šero, ale díky milionům zářících hvězd bylo vidět. Divně vidět. Všechno kolem jsem spíš tušil než viděl, ale na druhou stranu to bylo všechno neskutečně ostrý.
Silnice, mám za sebou víc jak tři hodiny trmácení se bůh ví kudy. Teď ještě tak necelý dvě hodiny k Oáze - vodní nádrži. Tam zkusím požádat o přespání. Ten chlapík byl fajn, studoval v Praze, to by mělo vyjít. Jsem tady. Jak slyšel motorku, vyšel ven, bylo už kolem 2 v noci. Přivítal mi, vyprávěl mi o divnejch chlapech v zeleným mercedesu.... Domluvili jsme se, že budu spát venku na lavici. Chtěl jsem to tak, nějak se s tím, co se dneska dělo, bejt sám a nebejt tak úplně sám, na to jsem tenhle den neměl.