Strach má velký oči

Strach je podle mě jedno z hodně frekventovanejch slov, nadužívanejch slov, která tím jen ztrácí význam. Všichni se furt něčeho bojí, někoho bojí. Ale většinou to není strach, je to jen takový mentální předpolí - obava. Takovej ten v hlavě vytvořenej obraz, zvuk, co nás poplaší a my se chováme a jednáme, jako by nám šlo o život, ale většinou nejde vůbec o nic. Na druhou stranu máme o čem vyprávět, když to trochu (to vyplašení) upravíme, můžeme se nakonec cejtit i hodně dobře z toho, jak jsme svoje obavy zvládli :)
Tahle fotka je z Mashhadu (mashha-e-resa - místo mučednictví). Duchovní tvrdí, že sem ročně přichází 12 - 20 000 000 poutníků z celého světa.
Když jsem tenhle průvod zahlídl poprvé a slyšel jejich zpěv, ztuhla mi v žilách krev. Najednou jsem si
uvědomil, co to je za sílu, která jde v tom davu s nimi.
Všiml si toho majitel campu, kterého jsem před chvilkou pozval na moji skromnou večeři. Kozí sýr, pár rajčat, kousek okurky a placka chleba doplněná plechovým šálkem čaje.  Usmíval se a vysvětlil mi, že jsou šiítští poutníci. Mírumilovní bohabojní lidé.
Viděl jsem podobné pochody mockrát v TV, provázené komentáři o hrozbě muslimů. Nerozeznám vlajky těh dobrých, ani těch špatných. Možná vlastně ani nikde na světě nejsou žádní dobří a špatní.
Když jsme dojedli, vzal mi s sebou k jejich poutnímu místu, nemám tyhle místa rád, moc lidí, moc krásy na odiv, mám radši hory, pustiny, ale tady to bylo zvláštní. Všichni se k sobě chovali ohleduplně, to běžně na ulici nebylo a na silnici už vůbec ne :)
Přisedli jsme si k jedné skupince jeho známých, představil mi, vyprávěl jim, odkud jsem, kam jedu. Jeden po druhém se mi zdvořile uklonili - opětoval jsem, pak mi nabídli čaj... v tichu jsme ho všichni popíjeli, naše schopnosti se domluvit skončili, ale  v tu chvíli pohody to vůbec nevadilo. Když jsme odcházeli, zase jsme se všichni navzájem lehce uklonili a v tichosti se rozešli.
Když jsem se vrátili do campu, byla už tma. Majitel mi vysadil, usmíval se a s rukou na srdci jsme se rozloučili. Už jsme se nikdy neviděli.
Když jsem odjížděl z Mashhadu, loučila se se mnou celá strážní jednotka, měl jsem tam připravený balíček na cestu - sýr, zeleninu a chleba a poděkování za příjemné chvíle a vyrovnaný účet za tři dny a noci v tomhle campu :)
Opravdový strach už jsem znal ze Syrský pouště, takovej ten fyzickej strach, co mobilizuje všechno, co v nás je, pak jsem si ho vyzkoušel na Kavir-eLut, když jsem z posledních sil dorazil do Desert Campu... tohle byla jen hlava, tohle strašily jen myšlenky, v ten okamžik nešlo o nebezpečí.... ale hranice pro rozpoznání je fakt hodně tenká :)))