Je to takový zájezdní hostinec. Natankujem, klasika z nějaký bandasky. Dělá hned nabídku jídla i ubytování, je fakt dobrej, stejně se pomalu stmívá... umejt se - by taky neškodilo...
Dohoda je rychlá, jedna postel, jedno jídlo, jedna sprcha a klid, nikdo tu není, neodolal jsem.
Pokoj v pohodě třílůžko tedy tři samostaný lůžka. Vybírám si pod oknem, pak jídlo, taková fakt hutná polívka, když jsem dojed, je tu tahle dáma a nese mi nášup... je fakt příjemná, usmívá se
svým zlatým úsměvem, dám tedy i nášup... Mezitím přijede nějaká delegace nebo co. Samý chlapi v uniformách, samá hvězda, samý vyznamenání... nevím, co se děje, ale je jich najednou plnej hostinec :) Tahle dáma za mnou přijde, že se musí domluvit, prý nebudu na pokoji sám. No moje ruština končí tak na schopnoti vyprávění o Arktěku, u maturity u Ajtmatova, ale nebyl jsem si jistej, co tím myslí. Ten zlatý úsměv byl... byl jakej byl, ale byl.
Nakonec ty vyznamenání a hvězdy se mi nastěhovaly do pokoje. Z jejich jednání jsem vycejtil, že nejsou nadšený z mý přítomnosti. Sedím před pokojem a hulím. Je mi to jedno, kolik nás tam bude, vždycky hulím a čučím do tmy, dokud mi to nezdolá, pak usnu jako dřevo a nic nevím, dokud se nerozední, pak se zas rychle ztratím...
Zas za mnou přijde tenhle zlatý úsměv a snaží se mi vysvětlit o co jde. Jsou to prý vojenští prokurátoři. V Khorogu je soud s povstalci a oni to jdou soudit. To je další verze, proč tuhle silnici otevřeli teprve před 10ti dny, proč jí kusy chybí a proč jsou všude vojenský hlídky s kulometem a Dragunovem (odstřelovačkou). První verze byl přesun Talibanců z Afganistánu, druhý bylo cvičení a teď něco jako místní povstání... V nemocnici pak kluci (ruští vojáci) měli nehodu s žigulíkem.
Potřebují prý tu mojí postel... je ticho. Dohoda byla postel, jídlo, klid za tolik a tolik. Teď tedy jídlo dvakrát, bez postele a klidu.
Pořád se na mě tak zlatě usmívá. Má prý řešení. Jako personál je na pokoji sama, má tam ještě jednu postel. Peníze prý srovnáme tak, že mi ráno dají výslužku na cestu. A zas ten zlatý úsměv. Ta ženská je mi fakt strašně symatická, takový ten životní harcovník, ale jiný nápady fakt nemám. Jak to vysvětlit, jestli je co vysvětlovat.
Mezitím to lampasáci vyřešili za mě. Vystěhovali mi věci ven, zavřeli pokoj a vypadalo to, že začali fest kalit.
Dal jsem si sprchu, okouk pokoj, postel je postel, a je po půlnoci - souhlasil jsem. Když jsem zaleh, asi jsem hned usnul. Vzbudilo mi šeptání, nevěděl jsem, jestli se mi to zdá nebo ne. Ne nezdálo. Paní na mě mluví z druhé postele, nevím přesně, co říká, ale cítím, jak to říká. Usmívám se a čučím do stropu, jak to říct? Jsi fakt fajn ženská, sympaťačka, asi ti i doopravdy rozumím, ale...
Zved jsem se a šel si ven zapálit, přišla za mnou, v tichosti jsme dokouřili, lampasáci ještě řádili, pak jsem se na ní usmál, ona na mě a šli jsme zas spát.
Ráno jsem měl prostřeno bokem od bohatého stolu těch nočních bohatýrů. Jejich stůl se prohýbal pod pečeným masem, zeleninou, vodkou a sýry. Já měl zas dvojitou porci polívky. Skoro nic nesnědli a zmizeli. Personál si udělal hostinu za ně, pozvali mi ke stolu, přijal jsem. Byla legrace, vyprávění a ten zlatý úsměv se nezměnil. Pak jsem si udělal tuhle fotografii na památku. Dostal výslužku z hostiny a vyrazil. Tahle parta pak prý nějakým Italům vyprávěla o Crazy Jaroslav... asi tak jsem to zvlád :)
Žádné komentáře:
Okomentovat