A je horkej, teda to jsem si myslel, že strašně, ale ještě jsem měl poznat, že vítr dělá pouště ne slunce. Ptám se na cestu, ukazuju mapu, pořád se mi diví proč chci jet jinudy, než mi radí... A pak mě pošlou každý jinam. Tak moje cesta začala místo na jihovýchod spíš na východ... myslel jsem si, že se to asi někde stočí, jsou místní, znaj to. Až později mi to vysvětlili. Radili mi nejlepší, nejbezpečnější a nejrychlejší cestu, tedy tak, jak nejlíp uměli. A když jsem si nedal nadvakrát říct. Brali to tak, že moje kroky řídí Alláh a pak je jedno, kam mě pošlou...
Po pár kilometrech se mi to nezdá, nikde žádná cedule, vlastně nikde nic jen ten vítr. Dám si tedy limit k první ceduli... ta byla za 150 km :) A jsem mimo jasně, i bez GPS a kompasu je jasný, že na východ nebo jihovýchod je fakt jinam.
První město, první pumpa, chci si dát kafe... nakonec si beru plechovku pití, vodu, poděkuju thanks a odcházím. Venku pobíhá nějakej chlapík a furt směrem na mě něco řve, všichni kolem se dobře baví, mě to štve. Schovám se do stínu a čoudím a myslím si svý. Pak vyleze odněkud chlapík a nabízí mi židli, děkuju mu... pak mi nabídne i čaj... A tamten chlápek zase řve něco směrem ke mě. Než dosednu, sebere mi židli pod zadkem a huláká "Šukran, šukran, šukran"... nerozumím mu, nevím, co dělat, mám vztek... A co to furt mele...
Ten křiklloun je kousek ode mně... najednou se fakt mile usměje a říká něco jako: "No! Thanks, šukran...
Asi mi to už dochází. On mi zas dá tu židli na místo. Řeknu tedy s úsměvem: "Šukran". On se usměje a povídá: "This is Syria". Tak mám zasebou asi první lekci arabštiny...
Je fakt, že stačilo umět pozdravit, poděkovat a všechno šlo vlastně vždycky hladce. Na druhý straně byla vůle se vždycky domluvit...
Po pár kilometrech se mi to nezdá, nikde žádná cedule, vlastně nikde nic jen ten vítr. Dám si tedy limit k první ceduli... ta byla za 150 km :) A jsem mimo jasně, i bez GPS a kompasu je jasný, že na východ nebo jihovýchod je fakt jinam.
První město, první pumpa, chci si dát kafe... nakonec si beru plechovku pití, vodu, poděkuju thanks a odcházím. Venku pobíhá nějakej chlapík a furt směrem na mě něco řve, všichni kolem se dobře baví, mě to štve. Schovám se do stínu a čoudím a myslím si svý. Pak vyleze odněkud chlapík a nabízí mi židli, děkuju mu... pak mi nabídne i čaj... A tamten chlápek zase řve něco směrem ke mě. Než dosednu, sebere mi židli pod zadkem a huláká "Šukran, šukran, šukran"... nerozumím mu, nevím, co dělat, mám vztek... A co to furt mele...
Ten křiklloun je kousek ode mně... najednou se fakt mile usměje a říká něco jako: "No! Thanks, šukran...
Asi mi to už dochází. On mi zas dá tu židli na místo. Řeknu tedy s úsměvem: "Šukran". On se usměje a povídá: "This is Syria". Tak mám zasebou asi první lekci arabštiny...
Je fakt, že stačilo umět pozdravit, poděkovat a všechno šlo vlastně vždycky hladce. Na druhý straně byla vůle se vždycky domluvit...
Žádné komentáře:
Okomentovat