Dobrá a špatná znamení

Den odjezdu. To je situace, kterou mám rád rychle za sebou asi jako návštěvu u zubaře... žádný zbytečný kecy, žádné poučení do života... Prostě: "Ahoj, mějte se tu fajn. Dám vědět, kdyby něco." Je ráno, zatím všechno v klidu, legrácky... podruhý jsem přebalil kufry, všechno je Ok.
Co ne, nějak se vyřeší. Kontrola dokladů... A peníze, celá hotovost s sebou, žádný šeky, žádný karty - mimo Evropu jsou k ničemu. Jo ty jsem do kufrů neuklidil, ale nechce se mi teď zas všechno vyndavat... Taky ty pytlíky s rozdělenejma eurama a dolarama na hromádky prostě strčím do tašky v kufru, dám to do "schovávačky" potom. Nezdá se to, ale zabralo tohle všechno ještě skoro celej den a z odjezdu ráno je odjezd v podvečer.
Už si nepamatuju jak, ale zjistil jsem, že jsem doma nechal "speciál klíč" na falešný dno, kam jsme měl v plánu ukládat peníze :) Tak první pumpa, volání domů... Strašně nerad se někam vracím. Přivezou mi ten zázrak na pumpu a to trapný ticho před odjezdem má druhé, ale úplně stejné, dějství. Rychle dopiju kafe v kelímku a pryč. Začíná pršet a já si všim, že povolil speciální zip na velkým BMW bagu. Kašlu na to, stejně se stavím u kluků Touratechu, třeba si tam dá říct.
Zastávka u kluků v Touratechu, srandičky

Západ - Východ proč?

Vlastně je to útěk, první dny jen ujíždím a ujíždím, jako by mi za zadkem hořelo... Vlastně to byl hlavní záměr prostě jet, jet, jet dál na Východ, pak se v Západní Číně otočit a jet a jet zas na Západ :)
Na Východ je největší prostor, ale vždycky mi to i lákalo. Mám už nějak plný zuby toho všeho pohodlí, toho všeho shonu za věcma, který nepotřebujem, tý nalejvárny od médií. Chci být sám, bez TV, dokonce bez muziky, kterou bych se vracel domů. V PC mám nějakou muziku, ale tu jsem si nikdy nepustil, jen jsem ji směnil za Kurdský jazz :)
Malý problém v Bulharsku - ztracený pojistný šroub předního kola mi to jen potvrdil. Nejdřív jsem zkoušel někoho stopnout a požádat o nějaký ten šroub... nikdo mi nazastavil. Když jsem oslovil lidi na pumpě, dělali, že mi neslyší. Pak jsem konečně stopnul nějakýho kluka s odtahovkou, ten by šroub mohl mít - neměl. Nakonec jsem šroub našel u držáků kanistrů, sám vymontoval, namontoval do vidlice a ten kluk jen okouněl okolo. Pak natáh ruku a chtěl 20 dolarů... koukal jsem na něj asi divně, tak to snížil na 10, prý jsem si ho stopnul...
Uháním tedy dál. Po prvním odpočinku na zemi u rozpadlýho kláštera v Turecku, a opravdu příjemném setkání s místními, jsem už zas trochu v cajku, už nejsem přednasranej na naší kulturu, ale pořád mi to tu připomíná víc Řecko než Orient. Cannacale, tady se musím na druhou stranu dostat trajektem, tady už to vypadá jako míchání kultur :)) Naši turisté v Troji mi zas trochu vrátili do reality, jsme jací jsme... nebo já byl moc naštvanej a ještě se mi povedlo potkávat ten typ turistů, co musí hulákat, neustále něco komentovat, hlavně "tu hroznou úroveň těh druhých", čím si asi honí triko, že si ušetřili na dovolenou, nevím.
Pryč na Východ. Našel jsem tam, co jsem hledal. Fajn lidi. Lidi, co se zajímali o druhý, co byli zvědaví, jak je u nás, co se snažili najít způsob, jak spolu komunikovat, když nám došla slova. Lidi, co byli ochotní pomoci tak, jak jen mohli. Nebyli takoví všichni, ale naprostá většina ano.
Lidi, kteří neměli naše možnosti, přesto v rámci svých možností pro vás udělali všechno. Za jediné, za otevřenost, respekt a úctu k tomu, jak žijí.
Jednoduché věci jako "Dobrý den, děkuju a nashledanou" otevíraly dveře. Oni opláceli stejným způsobem. Svým opravdovým zájmem, otevřeností, respektem, pomocnou rukou, pohoštěním, nabídkou ubytování, pomocí v komunikaci s jinými místními.
Takhle si je dodnes vybavuju, občas to i odzkouším u těch, co žijou tady, jestli jsme je dokázali změnit. I tady mi to funguje :)
Když jsem v Praze a jen trochu to jde, stavím se v jednoduché Kurdské restauraci, vždycky tam mám dojem, že jsem u přátel a to si dám čaj, zapálím doutník a dělám si svoje poznámky...
Když jdu Kladnem, skočím na kávu do malého Tureckého bistra, zas ten samý pocit, jsou to příjemní lidé. Jen doufám, že je naše kultura, kterou se tam snažíme všemi prostředky exportovat, je jednou nesemele jako nás...
Včera jsem po 20ti letech jel vlakem... lidé se ani nepozdraví, ani nepožádají, aby mohli projít, prostě se protlačí... ani se na sebe jen tak neusmějou... vždyť tu spolu budou několik hodin...

Kdo zůstává doma...

Odjet vypadá jako jednoduchá věc... Prostě si něco vezmeš do hlavy a něco málo připravíš a už jsi pryč.
Po technický stránce to vlastně jednoduchý je. Hrubý plán cesty, protože lovit někde na webu jak dlouho kdo kam jel, odhadovat, jestli to zvládnu taky... to mi fakt nebaví.
Pohled pomalu na globus, místa, který mi nějak zajímají. Ty určí hlavní směr. Pak kouknout, co ještě je v tom směru zajímavý. K tomu dohledat pár informací na webu.
Nejsem lovec památek a tohle neměla být turistika, tohle měla být "cesta samoty"... Prostě jet a jet a jet a něco se stane. A to, co se stane, buď zvládnu

Ztratit se je snadný, najít se bývá těžší

Ztratil jsem se, ztratil. GPS jde použít maximálně jako kompas, ten nepotřebuje směr znám, ale vůbec netuším, jestli je tam nějaká cesta, po který bych já dokázal jet. Byl to den, kdy se fakt nevedlo, zadržení, ty dveře, samopalník, zelený mercedes plnej chlapů se samopalama, pak mi furt posílali všichni sem. Něco jako "Jdi k čertu" (nevím, jestli Islám má nějaký čerty). Teď už padá noc rychle, zatraceně rychle. Všechny cesty skončily velikánským shlukem, ale žádná z nich nepokračovala směrem, kterým bych potřeboval. Nejdřív jsem byl v pohodě, vodu, čaj a nějaký jídlo mám, přespím a ráno moudřejší večera. To jsem si myslel ze začátku, když jsem slez z motorky, ale než jsem dokouřil, bylo všechno jinak. Blbej pocit. Tak tomu říkám, když mám docela obyčejnej

Komunista, socialista, fašista a já v údolí Tigridu

Tohle setkání bych nenaplánoval i kdybych byl "plánovací bůh". Po cestě převážně pouští východní Sýrie to bylo jak Ráj na zemi. Všechno zezelenalo, světlo mělo tuhle zlatavou barvu od odpoledne. Všude kolem Tigridu byly stopy po dávném osídlení. Zas jednou se mi nechtělo jet dál, jen tak zastavit, někde si tu lehnout, koukat na mraky, srovnat si v hlavě to, co jsem zažil... Prostě to místo má svoji duši. Projel jsem městečkem plným turistů, tak jako vždycky, ale zastavil jsem na prvním místě, kde se dalo odpočinout, sednout někam do stínu a koukat se na řeku... Nikdo tu nebyl, jen nějaký stařík v rohu usrkával čaj a čoudil bůhvíco, pak nějací tři místní,

Žena je žena... co s tím naděláš...

Dva dny v Pamíru. Mává na mě takovej sympaťák chlapík, benzín, volá.... Proč ne, toho není nikdy dost a ten chlápek se mi fakt líbí.
Je to takový zájezdní hostinec. Natankujem, klasika z nějaký bandasky. Dělá hned nabídku jídla i ubytování, je fakt dobrej, stejně se pomalu stmívá... umejt se - by taky neškodilo...
Dohoda je rychlá, jedna postel, jedno jídlo, jedna sprcha a klid, nikdo tu není, neodolal jsem.
Pokoj v pohodě třílůžko tedy tři samostaný lůžka. Vybírám si pod oknem, pak jídlo, taková fakt hutná polívka, když jsem dojed, je tu tahle dáma a nese mi nášup... je fakt příjemná, usmívá se

Strach má velký oči

Strach je podle mě jedno z hodně frekventovanejch slov, nadužívanejch slov, která tím jen ztrácí význam. Všichni se furt něčeho bojí, někoho bojí. Ale většinou to není strach, je to jen takový mentální předpolí - obava. Takovej ten v hlavě vytvořenej obraz, zvuk, co nás poplaší a my se chováme a jednáme, jako by nám šlo o život, ale většinou nejde vůbec o nic. Na druhou stranu máme o čem vyprávět, když to trochu (to vyplašení) upravíme, můžeme se nakonec cejtit i hodně dobře z toho, jak jsme svoje obavy zvládli :)
Tahle fotka je z Mashhadu (mashha-e-resa - místo mučednictví). Duchovní tvrdí, že sem ročně přichází 12 - 20 000 000 poutníků z celého světa.
Když jsem tenhle průvod zahlídl poprvé a slyšel jejich zpěv, ztuhla mi v žilách krev. Najednou jsem si